manga_preview
Tlumočení B 16

Hatikva 01

Unaveně si lehl do příjemně chladivé trávy. Přestože už se schylovalo k osmi hodinám, slunce jako by se ani nemělo v plánu pohnout. Připadalo mu, že už nejméně tři hodiny zůstávalo těsně nad obzorem. Stačilo tak málo, aby za ním konečně zmizelo, ale ono ne a ne udělat ten poslední krok. Nejraději by ho tam sám dokopal…
„Nekašlem na to už dneska?“ ucítil lehký závan větru, jak si vedle něj Risa sedla. Dokonce i ten vzduch byl příšerně horký!
„Už tam kope jen Kagami. Ten blázen si snad myslí, že tady opravdu něco najdem.“
Pokrčila rameny. „Dokuď nebude chtít po mně, abych šla kopat taky, tak je mi to jedno.“
„Není. Anebo by aspoň nemělo,“ otevřel jedno oko, aby se na ni podíval. Vzdal to, jakmile zjistil, že její hlava je přesně ve směru zacházejícího slunce. „Jestliže bude pořád pokračovat, budem tu muset být i my. Kdyby nebyl tak zapálenej, stačilo by vůdci poslat dopis, že tu nic nebylo.“
„No na druhou stranu,“ zaváhala, „zase… co kdyby tu něco opravdu bylo?“
„Tak bysme to našli už před třema dnama.“
„To nemusí být vůbec pravda! Je to dost důležitej svitek na to, aby ho schovali nějak líp…“
„Zaprvé, oni ho neschovávali. A zadruhé… sakra ty tu ještě chceš zůstávat nebo co?“ zamračil se, ačkoliv to přes ruku, co měl položenou přes oči, nikdo nemohl vidět. Jí stačilo slyšet jeho čím dál naštvanější tón. „Není to tu, to je snad jasný!“
Odmlčela se. Chtěla mu nějak dát najevo, že na ni kvůli tomu nemá právo být naštvaný. Že by si měl dávat pozor na to, jak mluví. A zároveň mu to nechtěla říkat, aby ho to ještě víc nenaštvalo. Navíc jeho rozladění chápala. Na výzkum bylo vybráno těch několik nejslunečnějších dní v celém roce a kopat v takovém počasí, ještě když úspěch zůstával více než nejistý, bylo zničující. Ale proto přece nemusel být naštvaný na všechny okolo!
Prudce vstala a zamířila ke žlutočervenému slunečníku, pod kterým skladovaly nějaké jídlo. Tedy spíše hodně vody, občas nějakou ochucenou šťávu a hromadu ovoce se zeleninou.

„Risa-san? Risa-sa vstávejte!“
„Co? Proč? Kdy? Kde? Jak…? Ještě jsem na něco zapomněla… jo, kdo?“ unaveně otevřela oči. Přestože nemohla spát ani hodinu – už jenom proto, že pořád cítila sluneční paprsky a to i přes slunečník – unavená byla pořádně. Nakonec to horko docela uspávalo. A ještě víc napomáhalo to, že v noci kvůli němu spát zase pořádně nemohla.
„Potřebujem, aby ses na něco podívala,“ vysvětlil jí ochotně asi desetiletý kluk, co se nad ní skláněl. Nikdy si nemohla zapamatovat jeho jméno. Nějak… Satoru? Saruto? Sanuto?
„Já?“
„Znáte přece starý jazyka, ne?“
Chvíli se zamyslela, s kým by si ji mohli splést. Jako každý v této době se jeho základy učila na akademii, ale kromě toho, že ty tady musel umět i ten desetiletý kluk, s těmi základy se stejně nedalo téměř nic udělat. Už jenom přečíst znaky bylo učivo na dva roky, naučit se jejich význam by trvalo nejméně třikrát tak dlouho.
Oni se učili jeden rok.
„Já se ho nikdy neučila,“ přiznala s pokrčením ramem, „to tu snad není nikdo, kdo ano?“
„No prý by to měl umět Akira, ale ten se odmítá hnout z místa,“ vysvětlil bezmocně kluk a prosebně se na ni díval. Zřejmě opravdu věřil, že našli něco zajímavého. Počkat, našli něco zajímavého?
„Vy jste něco našli!“ došlo jí mírně opožděně.
S viditelnou radostí přisvědčil. A Risa byla náhle naprosto probuzená. Sice to nemuselo vůbec nic znamenat, ale aspoň to byla změna oproti nudnému průběhu většiny dní – tedy kopání, kopání a kopání.
Prudce vstala, až se jí mírně zatočila hlava a se slovy „hned ho přivedu“ vyběhla směrem, kde Akiru naposledy viděla. Dokonce jí na tu chvíli přestalo tolik vadit to neskutečné horko, co všude panovalo. Vzpomněla si na něj, až když doběhla k ležící postavě a snažila se pořádně vydýchat. Ale to už zase měla jiné problémy, než přemýšlet nad počasím.
„Jdeme!“ zavelela autoritativně, přestože neznala žádný způsob, jak donutit zaseknutého Akiru ke spolupráci.
„Domů?“
Zamračila se na něj jako správná starší sestra. A přestože - pokud věděla - příbuzná k němu rozhodně nebyla, tato role jí šla velmi dobře.
„Jdeš se podívat na to, co našli,“ upřesnila svůj příkaz.
„Ano?“
„Přesně tak,“ potvrdila a začínala přemýšlet, jaký prostředek použít.
„A jak mě k tomu chceš donutit?“
„Mám donýst vodu nebo půjdeš dobrovolně?“
„Voda bude stejně všude horká.“
„To bych brala jako povolení.“
Otočila se a předstírala, že opravdu jde směrem k tábořišti. Po očku sledovala jeho reakci – a rozhodně se jí nelíbila. Sora zůstal ležet přesně v té stejné pozici, jako předtím. Ani náhodou na sobě nedával znát, že by se snad chystal vstát.
Po několika krocích to Risa vzdala, vrátila se a chytila ho za ruky.
Těžký byl docela dost.
„Co děláš?“ pokusil se jí vykroutit, ale vleže neměl dost síly. Navíc ještě stále napůl spal, takže dostatek síly neměl vůbec na nic.
„Snažím se tě dostat ke svitku.“
„Tak ho přineste sem prostě!“ zakňoural ublíženě, ale už se pomalu chystal vstát. Nakonec usoudil, že jít po nohou bude o něco méně bolestivé než sebou nechat vláčet.
„No jasně. A přinýst modré z nebe bys nechtěl?“ opáčila.
„Stačilo by donýst Slunce a pak ho schovat do nějaké pořádně hluboké jeskyně…“
„Jasně, a rovnou k tomu použijeme zrcadlo, ne? Mohlo by to fungovat i obráceně.“
„Mohlo… správným lidem,“ drze se na ni ušklíbl. Nikdo nemohl pochybovat, koho těmi správnými lidmi myslel.
Risa tuto narážku nechala bez povšimnutí, jenom se mírně usmála. Ve skutečnosti byla ráda, že má Sora docela dobrou náladu, na to, že ho právě vzbudila. A také na to, že na nebi stále zářila ta hrozná kulatá věc, kterou by většina lidí v jejich týmu nejraději poslali někam na druhou stranu zeměkoule. Nebo raději ještě dál.
„Takže, co tu máte?“ teatrálně začal zívat, jakmile se dostali na doslech skupince shromážděné okolo Kagamiho. Ten v ruce opatrně držel jakousi malou dřevěnou skříňku. Podle Sorova mínění až moc opatrně – i kdyby to náhodou byl Svitek pečetí.
Jako by se bál, že by to během předávání někdo mohl poničit, Kagami přišel až k Sorovi sám. Stejně opatrně jako před tím mu to i podal. Když potom spatřil, jak ledabyle to hnědovlasý shinobi chytl a otáčel tím, nejraději by si to pěkně rychle vzal zpět. Proč jediný, kdo uměl aspoň trochu víc starý jazyk, byl zrovna tenhle idiot? Jediné, co tak Kagami mohl udělat, bylo tiše doufat, že v sobě „ten idiot“ najde dostatečné množství úcty a svitku se nic nestane. Tedy jestli v té krabici opravdu svitek je – o čemž ovšem on sám neměl žádné pochyby.
Idiot, jak byl Sora právě nazván, přestože to sám nevěděl, si tu věc pozorně prohlížel. Stále tomu moc nevěřil, ale v očích se mu objevily aspoň záblesky zaujetí. Dřevěná krabička rozhodně hlásala světu, že by v ní měl být Svitek.
„Zkoušeli jste to už otevřít?“ zeptal se. Otázku sice položil všem, ale rozhodně neočekával, že by odpověděl někdo jiný, než Kagami. Nakonec si nebyl jistý, jestli ten šílenec někomu dovolil vůbec se toho dotknout.
„To bych raději nechal až do vesnice, tam mají lepší nás…“
„Takže ne,“ pochopil ihned Sora a utnul jeho proslov dřív, než vůbec pořádně začal. Neměl pocit, že by kdokoliv na něco takového měl náladu.
Když potom jednoduše vylomil starý, notně zrezivělý zámek, téměř očekával, že Kagami omdlí. Omdlí, nebo mu bude nadávat do blbečků, bude ho chtít praštit, a s jeho šikovností pravděpodobně praští přesně do té veledůležité krabice. Nestalo se ani jedno; téměř černovlasý shinobi zůstal stát s mírně nepřítomným pohledem. Nadávky a mlácení „toho idiota“ se pravděpodobně odehrávalo jenom v jeho mysli.
Soru už v tu chvíli zaměstnávalo něco jiného. Uvnitř nějaký svitek opravdu byl. A vypadal přesně tak, jak jej vídali v obrovských učebnicích.
Tiše hvízdl, „že by?"
Na všech tvářích se objevilo očekávání.
Sora opatrně – jak se zdálo, aspoň nějakou tu úctu přece jenom měl – pootočil papírem, aby viděl název. Oči se mu rozsvítily nadšením.
„My jsme to fakt našli!“
"Hej, neděláš si srandu, že ne?" ozval se někdo vzadu se špatně skrývanou nadějí.
"Vážně!" obvykle tak skeptický Sora se rozzářil.
Byl opravdu rád. Až tak, že mu ani moc nevadil Kagami, který ho prudce objal – přičemž málem shodil krabičku se Svitkem.

Se smutným úsměvem se Risa ještě jednou ohlédla na mýtinku, kde strávila poslední týdny. Takže to skončilo, pomyslela si, už žádný další umírání kvůli pitomýmu svitku.
V koutku duše byla šťastná, že se toho očekáváného konce účastnila a sama na něm měla svůj podíl. V té chvíli ji vůbec nenapadlo, že by krveprolití mohlo pokračovat dál s ještě ničivější silou. Stále jenom kvůli jednomu pitomýmu svitku.

Poznámky: 

Tak jo. Přestože nemám napsanej žádnej další díl a přestože se mi vůbec nechce, hodím to sem. Protože jestli to budu pořád oddalovat, jak jsem do teď oddalovala, skonší to jako moje Miyuki; nedopsaná a nikým nepřečtená série (a musím říct, že je mi jí opravdu líto).

No, v plánech bylo, že už v prvním díle se vysvětlí, kdy se toto tady odehrává, ale jelikž tyto plány se změnily a děj velmi výrazně posunul, tak abyste nebyli úplně mimo, trošku to vysvětlím - je to několik set (?) let po Narutově smrti a... no, na zbytek si počkejte, třeba se to v tom třetím nebo kolikátým díle ukáže Laughing out loud

4.625
Průměr: 4.6 (8 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Mirec
Vložil Mirec, Út, 2012-09-04 18:13 | Ninja už: 3190 dní, Příspěvků: 1112 | Autor je: Prostý občan

Vyzerá to zaujímavo. Napadá ma mnoho možností ako by to mohlo pokračovať, ale netuším, ako to vlastne bude pokračovať /Ta veta dáva zmysel! Nie je to blud :D/. Respektíve aké pokračovanie si zvolíš, akým smerom sa bude táto séria uberať.
No navnadila si ma, určite si počkám na ďalší diel.

... chvíľu som premýšľal, či si vôbec zaslúžila aby som ti k tomu napísal nejaký komentár, vzhľadom na tvoju "nechápavosť", ale nakoniec som ho tu dal, predsa len som strašne dobrá osoba Laughing out loud

Moje ff na ktoré som najviac hrdý:
Jednorázovky:
Naruto Uzumaki, Jubiho Jinchuriki http://147.32.8.168/?q=node/92665
Splnený "sen" NaruHina - http://147.32.8.168/?q=node/92913
Série:
Posledný Jinchuuriki- http://147.32.8.168/?q=node/93999

Obrázek uživatele akai
Vložil akai, So, 2012-09-08 15:37 | Ninja už: 3251 dní, Příspěvků: 1209 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

HiTomi-chan děkuju:)

you wanetd it; chtěla jsi to… tak si sakra nestěžuj!
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.

„What a world we live in, to see such unique idiots…?”

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Po, 2012-09-03 14:31 | Ninja už: 3501 dní, Příspěvků: 2406 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Ošetřovatel TonTon

Série, která už od prvního dílu vypadá zajímavě, s vymyšlenou hrdinkou, která na první pohled nevypadá jako Mary Sue. Děláš mě radost. Navíc téma pátrání po minulosti je hodně zajímavé a vím snad o jedné povídce, kde je zpracováno (a to ještě úplně jinak, než u tebe). Navíc to bude mít nějaký akční podtext a pokud tam bude nějaká romantika, tak nebije na první pohled do očí, což je dobře (a klidně ať tam je, jen nemám rád povídky, kde po prvních třech řádcích víš kdo s kým skončí).
PS: Narážka na Japonskou mytologii potěšila. Schválně kolik čtenářů si jí všimne?

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.

Obrázek uživatele HiTomi-chan
Vložil HiTomi-chan, Pá, 2012-08-31 09:29 | Ninja už: 2147 dní, Příspěvků: 1187 | Autor je: Pěstitel rýže

Tak to vypadá rozhodně zajímavě. Smiling Určitě se mrknu i na další. Smiling

Přátelé jsou jako brambory, když je sníte, tak zemřou...
Ne všichni, kdo bloudí, jsou ztraceni.
Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou..

Obrázek uživatele hAnko
Vložil hAnko, Čt, 2012-08-30 22:42 | Ninja už: 3527 dní, Příspěvků: 5838 | Autor je: Editor ve výslužbě, Předseda třídy

Takový Indiana Jones s Larou Croft v ninja světě, pár zmatených dialogů, ale v kostce to nevypadá zle. Budu tě sledovat. Eye-wink

~ Hello Kitty´s dead! Mashimaro rules the world!!!
~ Nejnovější FF: Orochimarův absolutní životopis - 04.08. 2014
~ Manga tým, při své práci sem tam hodí rým, hrdě čelí slovům kritickým, náš silný manga tým!
~ Hay a ShAnko *-*
~ luksusss avatar made by Drek´than ^^
~ Kapitola 577: Rozhodující bitva začíná dnes kachna! *Google translate*
~ "Vieš čo je pád? Nie keď si vtáčik zlomí krídelko. Nie je to ani vtedy, keď si zlomí nožičku. Je to vtedy, keď vidí pred sebou les plný príležitosti a vletí do tvrdého kmeňa." Laterie