manga_preview
Tlumočení B18

Návrat bílého lva 5

„Ty ještě nejsi hotový?“ řekl jsem bratrovi, když jsem se přemístil mu na pomoc.
„Čekal jsem na tebe, je nuda pacifikovat ocasého démona, když k tomu člověk nemá žádné fanoušky,“ odpověděl mi Hashirama, na kterém už taky byla vidět únava. Doufám, že to vydrží, jinak jsme všichni v kelu.
Mezitím se asi sto metrů od nás bili Osmiocasý a bratrův golem. Osmiocasý měl kolem krku a pravé ruky omotaného dřevěného draka, hlavní golemovu zbraň, démon zase na oplátku měl kolem golema omotaná svá chapadla a snažil se ho roztrhat na kusy.
„Proč ho prostě neovládneš jako všechny démony a nepotlačíš pak jeho čakru,“ zeptal jsem se Hashiramy.
„Bohužel to nejde. Zkusil jsem to, ale je pod vlivem nějakého genjutsu, které mi brání dostat se mu do hlavy. Podobné to bylo s Devítiocasým, když byl pod vlivem sharinganu,“ odpověděl mi. V tu chvíli jsem ztuhl.
„Myslíš si…“ začal jsem.
„Ne, tohle není práce Uchihů,“ zarazil mě hned bratr, „Sharingan dokáže démona plně ovládnout, tomuhle jenom někdo udělal v hlavě zmatek, aby běsnil,“ dokončil svou myšlenku. Aspoň že tak, kdyby se ještě k tomu všemu připletli Uchihové, asi bych začal brečet.
„Jak ho tedy chceš zastavit?“ vrátil jsem se zpátky k tématu.
„Prostřednictvím draka postupně odsaji všechnu jeho čakru, a zapečetím ho tak v golemovi,“ řekl Hashirama. Z toho nemám dobrý pocit, pečetění démona je dost náročná procedura, která vyžaduje obrovské množství čakry a hlavně také času.
„A jak dlouho ti tak to zapečetění bude trvat,“ pokračoval jsem ve vyptávání.
„Pár hodin, možná den,“ řekl nervózně. Tak tohle ti vážně nezbaštím, pomyslel jsem si.
„Nekecej, na to bys potřeboval těch draků pět,“ pokáral jsem ho.
„Ok, minimálně tři dny, za předpokladu že všechno půjde podle plánu,“ řekl zklamaně.
To nepřipadá v úvahu, tou dobou už máme být v Zemi Železa.
„Zbláznil jsi se, to si nemůžeme dovolit,“ řekl jsem naštvaně.
„Já vím, ale nemůžu ho tu přece nechat jen tak pobíhat, určitě ne v tomhle stavu. Mohl by zničit půlku Země Ohně a já ji jako Hokage musím ochránit,“ řekl odhodlaným hlasem.
„Tak ho znič, vím, že na to máš dost síly, jenom tak tuhle zemi opravdu ochráníš,“ křičel jsem na něj.
„To neudělám,“ odpověděl nesmlouvavě. Dělá si snad ze mě srandu?! Nebo to je jenom zlý sen, ze kterého se ráno probudím? Nebo ještě líp, bůh smrti mě doopravdy zabil a já jsem v nějaké šílené verzi pekla? Tahle verze mi přišla, že vysvětluje všechno.
„Nemůžu ho zabít a tobě to taky nedovolím. Ten démon za nic nemůže, je pod vlivem genjutsu a já nevinné nezabíjím, kdyby ano, nebyl bych o nic lepší než ten, kdo nařídil vraždu Touty,“ vysvětloval mi, dívaje se na mě smrtelně vážným pohledem. „Nemohl bys ho někam přenést, někam, kde by jeho běsnění nevadilo?“ zeptal se mě po chvíli s nadějí.
Přemístit Osmiocasého tak daleko, abych ho tam mohl nechat pobíhat, než vystřízliví z genjutsu, na to bych potřeboval nashromáždit obrovské množství čakry, a nejsem si jistý, že jí tolik mám i v mojí plné formě, natož po tom, co jsem vyvolal modrého draka.
„Ve svém současném stavu to nedokážu,“ musel jsem neochotně přiznat. Zdá se, že jsme uvízli na mrtvém bodě.
„Škoda, a nemáš náhodou nějaký geniální plán, co by nás z toho dostal?“ pokračoval.
„Promiň, ale diář s nimi jsem si nechal v druhých kalhotách, navíc ve zbavování vesnice všech ocasých démonů do třiceti minut jsi spíš machr ty,“ rýpnul jsem si do bratra.
Hashirama se ironicky zasmál. „Moc vtipný, jestli se ti po nich tak moc stýská, tak ti dám tohohle k narozeninám,“ kontroval.
„To je od tebe hezké, ale mám je už za půl roku, tak abys ho do té doby stihl zapečetit,“ nedal jsem se.
„Neboj, když to nebudu stíhat, tak použiji ty tvoje skvělé univerzální pečetě, díky kterým už nemusíme platit spoustě ninjů,“ zasmečoval.
V tu chvíli jsem se zarazil. Počkat… To by šlo! napadlo mě.
„Bratře, počkej tu na mě, Za chvíli jsem zpátky,“ zavolal jsem na bratra.
Poslední věc, kterou jsem slyšel před tím, než jsem se stačil přemístit, bylo: „A kam bych asi šel?“

Než jsem zařídil všechno potřebné, trvalo mi to asi dvě hodiny. Vrátil jsem se právě v čas, bratr vypadal už dost utahaně, nechci si ani představovat, jak by dopadl po třech dnech. Tohle už není pro něj, na druhou stranu, pro koho je? Golem a Osmiocasý v sobě byli zaklínění pořád stejně.
„Co jsi dělal pryč tak dlouho?“ štěkl na mě bratr.
„Připravoval plán,“ odpověděl jsem na jeho otázku, „Máš u sebe ještě ty univerzální pečetě?“ zeptal jsem se ho.
„Jasně, mám je v kapse pod brněním,“ odpověděl. „Takže nakonec máš ty správný kalhoty?“ zeptal se mě škodolibě.
„V to doufej, jinak jsme v háji,“ odpověděl jsem mu.
Vzal jsem si od bratra pečeť a řekl mu: „Pokud možno toho démona co nejvíce zafixuj a kryj mě, ať mě nezabije, díky.“ Potom jsem se rozběhl směrem k Osmiocasému s golemem. Když jsem od nich byl asi deset metrů, začal kolem démona růst obrovský strom. Chytil jsem se jedné z rostoucích větví a nechal se jí nést nahoru ke svému cíli. V tu samou chvíli si mě všiml démon, který se mě pokusil rozdrtit jedním ze svých ocasů, ale podařilo se mi včas uskočit, další útok už zablokoval golem. Vytáhl jsem svůj meč, na který jsem předtím přilepil evakuační pečeť a za letu vzduchem ho hodil tak, že se zapíchl do dlouhého krku draka, který byl omotaný kolem Osmiocasého. Vteřinu na to se pečeť aktivovala a jak golem, tak Osmiocasý zmizeli.
„Takže jsme nakonec vyhráli,“ řekl jsem si pro sebe. Najednou jsem měl pocit obrovské úlevy. Lehl jsem si na místo, kde ještě před chvílí zápasili golem s ocasým démonem. Koukal se na nebe a přitom si promítal v hlavě, všechno co se dneska stalo.
„Jsi v pořádku, bratře? Skácel jsi se tady jako podťatý,“ zeptal se mě starostlivě Hashirama, když ke mně po chvíli přiběhl.
„Jo, jsem v pořádku, akorát jsem si řekl, že dokud si alespoň na chvíli neodpočinu, tak se ani nehnu,“ odpověděl jsem mu nepřítomně.
„Aha,“ řekl Hashirama a lehl si vedle mě. Prostě jsme jenom leželi a koukali na mraky, nevím jak dlouho. Už si ani nepamatuji, kdy jsme tohle dělali naposledy. Když jsme byli malí, měli jsme s bratry tajné místo, kam jsme chodili, dívali se na mraky a vzpomínali na své přátele, kteří zemřeli kvůli válce. Tehdy jsme si slíbili, že nikdy nedovolíme, aby se někomu z nás něco stalo. Pro otce jsme byli jenom vojáci, kteří měli zemřít pro slávu klanu, nenáviděl jsem ho, ale na rozdíl od Hashiramy jsem se mu nikdy nedokázal opravdu postavit. Bylo to jediné místo, kde jsme mohli být dětmi, jakmile jsme odtud odešli, byli jsme zase shinobi a ti nesmějí dávat své emoce na odiv. Tenkrát jsme snili o tom, že až vyrosteme, změníme tenhle svět tak, aby v něm už děti nemusely bojovat na život a na smrt, že ho změníme na svět bez válek.
Pak ale Kawarama zemřel, a necelý půlrok po něm také Itama. To nás s Hashiramou změnilo. Najednou jsme si navzájem nedokázali podívat do očí, aniž bychom necítili vinu za jejich smrt. Hashirama začal trénovat s Madarou a já jsem zůstal sám. Tehdy mi došlo, že pokud mám ochránit svého bratra, nestačí jenom chtít. Bylo k tomu zapotřebí stát se pokud možno co nejsilnějším, abych svá přání byl schopný proměnit v činy.
Občas jsem také bratra sledoval, abych na něj dával pozor. Nelíbilo se mi, že má kamaráda, o kterém nic nevím. Tak jsem Madaru jednou sledoval a zjistil, že je Uchiha. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale bylo mi jasné, že to nemůžu nechat jenom tak. Pokud by Uchihové zjistili, že je Hashirama Senju, okamžitě by ho zabili a to jsem nemohl dopustit za žádnou cenu. Na druhou stranu, říct o tom otci by znamenalo, že bychom museli zabít Madaru, a to bych Hashiramovi nikdy neudělal. Poslal jsem tedy zprávu jak Madarovu otci Tajimovi, tak našemu, a doufal, že to dobře dopadne. O zprávě Uchihům jsem nikdy nikomu neřekl. Hashirama si dodnes myslí, že jsem ho sledoval na otcův rozkaz. I tak na mě byl dlouho naštvaný. Každopádně tohle je poprvé od té doby, co spolu takhle ležíme a koukáme na nebe.

„Bratře?“ přerušil ticho nakonec Hashirama.
„Ano,“ odpověděl jsem mu.
„Jak jsi to udělal, vždyť jsi říkal, že ho přenést nedokážeš. A kam si toho démona vlastně poslal?“ zeptal se mě.
„Vlastně stejně jako vždycky, akorát jsem místo své čakry použil tu Hachibiho,“ odpověděl jsem mu.
„Můžeš být trochu konkrétnější?“ řekl bratr netrpělivě.
„No, když někoho přenáším pomocí Hiraishinu, tak do něj vložím odpovídající množství své čakry, jelikož technika reaguje pouze na tu moji. Čím více má dotyčný čakry, tím více do něj musím vložit svojí, což by bylo u takového Osmiocasého dosti problematické. To ale neplatí pro univerzální pečeť, jelikož ta reaguje jakoukoliv čakru, se kterou přijde do styku. Tak jsem pečeť přidělal ke svému meči, který je, co se týče čakry, extrémně vodivý a doufal, že tvým drakem bude proudit dostatek čakry na to, aby pečeť zareagovala,“ vysvětlil jsem bratrovy detaily.
„Ale kam si ho poslal? Cílovou pečeť jsem nechal v Toutově vesnici,“ pokračoval ve vyptávání.
„No, máš pravdu, na to jsem nepomyslel, tam jsem ho asi neměl posílat,“ řekl jsem ironickým hlasem.
„To nevadí, ty žensky a děti tam stejně nebudou chtít po tom, co se stalo, zůstat, a proč tam mají ty baráky zbytečně chátrat,“ odpověděl mi stejným tónem
„Myslím, že těm už je to jedno, “ uzavřel jsem naše fantazírování.
„Tak kam si ho poslal?“ začal znova vyzvídat. "Na jeden ostrov plný podobných bestií jako je on, je na území nikoho a stovky kilometrů od něj nic není. Proto jsem byl pryč tak dlouho, hledal jsem místo, kde mám značku, a kde široko daleko nikdo není, abych ho tam mohl poslat, aniž bych někoho ohrozil,“ vrátil jsem se zpátky k tématu.
„Mě zase zajímá, proč jsi s sebou bral ty evakuační pečetě, když jsi věděl, že jsou tak nebezpečné?“ pokračoval jsem v rozhovoru.
„No, napadlo mě, že by se mohli hodit, kdybychom se dostali do nějaké opravdu zlé situace, a neměli se jak jinak z ní dostat. Přece jenom je lepší mít poškozený čakrový oběh než být mrtvola,“ odpověděl mi.
„To máš sice pravdu, ale co to mělo být s tím evakuačním plánem? Musel si vědět, že by vás ta pečeť nejspíš všechny zabila,“ pokračoval jsem ve vyptávání.
„No, upřímně mě nenapadl žádný dobrý plán, který by se obešel bez tvé pomoci, a věděl jsem, že když přijdu s nějakou blbostí, při které bych se mohl zabít, tak že nezůstaneš stát stranou a zapojíš se taky,“ odpověděl klidně.
V tu chvíli jsem se musel začít smát. To mě vážně takhle využil Hashirama? Můj bezelstný idealistický bratr, který nikdy neuměl lhát a ani to umět nechtěl. Něco takového bych čekal spíše od sebe.
„Takže tvůj plán byl, že vymyslím já plán,“ zkonstatoval jsem. „Dobrý plán, lepší bych nevymyslel,“ dodal jsem a u toho se pořád smál.
„Ty jo… Tobiramo, kdybych věděl, že tě to rozesměje, tak bych na tebe boudy šil častěji,“ řekl bratr, který se už začal smát taky.
„Bratře?“ řekl, když jsme se konečně přestali smát,
„No?“ odpověděl jsem.
„Jak dlouho tu chceš ještě ležet?“ zeptal se.
„Nevím, proč?“ odpověděl jsem.
„Já jenom, že mám strašný hlad, tak jestli už nechceš jít,“ řekl prosebně.
Popravdě řečeno jsem už měl taky docela hlad, navíc mi už začínala být zima.
„Tak dobře, ale myslím, že Asuma zase uvařil ty svoje speciální nudle, které pálí tak, že to nestráví ani uživatelé katonu, takže s večeří moc nepočítej,“ nahodil jsem.
„Proč se vůbec tenhle chlap cpe ke sporáku,“ povzdechl si Hashirama.
„Proč asi, myslí si, že to umí. A navíc teď tam všem velí, takže se nemusí bát, že ho s tím někdo pošle do háje,“ odpověděl jsem mu.
„Idary ho pošle do háje,“ upřesnil bratr.
„Jo, ale ten ho posílá do háje tak často, že už si toho nevšímá,“ konstatoval jsem.
„No nic, snad má s sebou Hyrada něco na zažívání,“ řekl Hashirama.
„Jestli má, tak už to snědl všechno sám,“ uzavřel jsem debatu.
Potom jsme se zvedli a já nás přenesl zpátky do hospody.

Poznámky: 

Omlouvám se za drobné zpoždění ale jsem v Itálii a je to tady tak trochu na štíru s internetem,
Také mi došlo že jsem vám všem ještě nepoděkoval za krásné přivítání tady na Konoze, tak bych to chtěl napravit a moc vám poděkovat za skvělé přijetí.

Také vám moc děkuji za vaše komentáře, které se krásně čtou a jsou pro mě vážně poučné.

Jinak k dílu, doufám že se vám líbil, a že u mé série vydržíte.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Čt, 2017-09-14 13:55 | Ninja už: 342 dní, Příspěvků: 1045 | Autor je: Konohamarova chůva

Chudák Tobirama má z tých Uchihovcov fóbiu, ešteže mu Hashirama vyvrátil podozrenie, že sú do veci zapletení. Neochota zabíjať sa nesie v rode a teraz ju má Naruto: „Nemůžu ho zabít a tobě to taky nedovolím. Ten démon za nic nemůže, je pod vlivem genjutsu a já nevinné nezabíjím, kdyby ano, nebyl bych o nic lepší než ten, kdo nařídil vraždu Touty,“ - Hashirama je ozaj výnimočný muž Smiling Súhlasím s Lee, že naťahovanie sa bratov ohľadom zapečatenia alebo iného eliminovania démona sa ti ozaj podarilo Kvítek sakury Univerzálne pečate sú vynikajúci vynález a bolo veľmi zaujímavé, ako nakoniec Tobirama dokázal premiestniť Hachibiho aj s Golemom na bezpečnejšie miesto. Vhodne si vsunul Tobiramove spomienky na detstvo, na Madaru, mohlo to ozaj aj tak byť, že poslal správu tiež Madarovmu otcovi, keď sa u Kishiho tak naraz objavili obe rodiny pripravené na boj. Zaujalo ma aj Tobiramove vysvetlenie, ako skombinoval Hiraishin s univerzálnou prečaťou, je veľmi invenčný nindža Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! A záverečná debata o zažehnaní hladu, otrasnom kuchárovi Asumovi, prostriedkoch na zažívanie ma ohromne pobavila Laughing out loud
Zdá sa, že talianska atmosféra Dolce Vita mala na teba dobrý vplyv, lebo veľmi príjemne sa tento diel čítal, bol taký odľahčený a človečenský. Pri sérii určite vydržím, veľmi som si ju obľúbila, vďaka ti Ino ti gratuluje!

P.S. tu je asi preklepík: "nemusíme platit sp(o?)ustě ninjů,“

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Kvítek sakury

"Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše." Jan Werich
"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí..." Karel Čapek

Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, St, 2017-09-13 10:06 | Ninja už: 2366 dní, Příspěvků: 2205 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Kankurova kosmetička

To byl hezký závěr souboje. Mám ráda, když autor nepředstavuje ninjovské pomůcky pro nic za nic a opravdu je v příběhu využije. Taky se mi nadále líbí špičkování těch dvou (zvlášť se mi líbila metafora "zasmečoval").
Jenom mě napadlo - teď už je to jedno, ale pro příště - je trochu nešťastné zvolit pro vlastní charaktery jména Idary a Hyrada, která (alespoň mně) znějí hodně podobně, takže pořád nevím, který je který.
Jinak na to, že to byla vlastně konverzační kapitola, měla moc pěknou atmosféru. Smiling Jen tak dál.

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Út, 2017-09-12 19:21 | Ninja už: 3304 dní, Příspěvků: 1861 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Zpoždění nevadí, hlavně užívej krásnou Itálii, však z odpočinku se pak určitě urodí víc nápadů Smiling
Bratři nezklamali a situaci vyřešili, souhlasím s Hashiramou, že by bylo ošklivé zabíjet někoho, kdo o sobě vlastně vůbec neví. A poznámky o Asumovi nakonec velmi pobavily xD

.Seznam FF, Poslední FF: Za spadlou oponou | Oči z listí | Oblačno, místy zataženo 6/
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..