manga_preview
Tlumočení B 18

Světelní strážci - Kapitola XIV. - Jouninská zkouška (část druhá)

Hikari Family značka - komplet barvy (›nadpis1.1).jpg

Kapitola XIV. – Jouninská zkouška (část druhá)

Wiera se probudila hned, jakmile začaly sluneční paprsky prostupovat oknem, přímo jí na obličej. Odhrnula deku, vyšla z pokoje a sešla po dřevěných schodech dolů do kuchyně. Arashi se zatím dál vyvalovala v posteli.
Dívka si nachystala snídani – kakaové lupínky s teplým mlékem. Dala se do jídla a během toho přemýšlela, jak asi bude vypadat druhá část zkoušky.
Hodiny ukazovaly za pár minut osm, když odtrhla oči od prázdné misky a zamračeně pohlédla na dveře v horním patře. Arashi se stále neukázala. Uklidila proto nádobí a šla se obléct.
„Honem, Arashi. Je čas vstávat,“ pobízela levhartici, zatímco na sebe soukala kalhoty. „Hm, už mi začínají být dost malý. Potřebovala bych nové oblečení. Skoro se divím, že mě na to ještě nikdo neupozornil.“
„Hmmm… ještě pět minut…“ zavrněla Arashi.
„Žádných pět minut,“ utnula její prosby Wiera, „je nejvyšší čas. Navíc to cvičiště musíme ještě najít.“
„Hmm, tak použij Byakugan…“
„Jo, to je dobrý nápad,“ navlékla si tričko, posadila se na okraj postele a použila oční techniku. „Byakugan.“ Pátrala jen v nejbližším okolí Konohy, protože bylo naprosto jasné, že cvičiště nebude uprostřed vesnice. Po pár desítkách minut cvičiště s číslem šestnáct našla.
„Tak už ho mám.“ Otočila se. „Ty seš ještě tady? Dělej, ty zvíře, vypadni z tý postele!“
„Mh-hm,“ zabručela odmítavě.
Wiera se pevně rozhodla, že ji z pelechu dostane násilím. Pravou pokrčenou nohu položila na lůžko, druhou nechala na zemi, a oběma rukama zatlačila.
„Hej, co to dělá-ááá…?!“ Arashi se nenadálou dopomocí svalila na podlahu.
„Pomáhám ti se probudit, ty tlusťochu!“ zavrčela dívka.
„Já mám zimní srst! Kolikrát ti to mám opakovat?“
„To bys tvrdila i v červenci.“
„Hele, dokud si nahmatám žebra, nejsem tlustá.“ A na znamení svých slov přitiskla tlapu do oblasti hrudníku. Jistý výraz jí z tváře vyprchal. „Necítím je…“
„To proto, že na tlapách nemáš čidla hmatu, víš?“
„Pch,“ odsekla a odkráčela.
Wiera si povzdechla. Při pohledu na budík se zděsila.
„To už je za pět tři čtvrtě?!“
Skočila do poslední části oblečení, popadla tašku a slétla dolů po schodišti.
„Je pozdě!“ křikla na Arashi. „V případě potřeby tě přivolám!“ Překvapivě rychle si nazula boty a vylétla ze dveří, až zvířila prach na plácku před domem.
Levhartice udiveně zamrkala.
„Eh… to mělo být jako co…?“ Koukla na hodiny. „Hm, hlavně že jsme se včera bavily o přehození letního času na zimní. Asi jsem ji na to měla upozornit.“ Podívala se na studená játra před sebou a mlsně se olízla. „Tím líp pro mě. Zvládnu i druhou snídani.“
Wiera mezitím sprintovala Konohou směrem, kde se mělo nacházet cvičiště. Sotva popadala dech.
Doběhla na okraj vesnice a pokračovala dál po louce a lesem. Domy nechala za sebou. Najednou mezi stromy zahlédla prašnou cestu.
Zamířila k ní a doskočila přesně před hlavní vstup na cvičiště.
K jejímu štěstí se nacházela na správném místě, nicméně k jejímu zděšení zde nebyl vůbec nikdo. Ani členové zkušební komise.
„Stihla jsem to?“ Mrkla na hodiny nad zastřešenou úřední lavicí. „Zatraceně! Celá pryč…Počkat- “ Podívala se pozorněji. „Teprve osm pryč?!“
Plácla se rukou do čela.
„Já jsem tak blbá…“ Nechala paži klesnout a vzdychla. „Vždyť jsme včera přece s Arashi mluvily o tom, že máme na hodinách letní čas a ten ještě není.“
Došla k nejbližšímu stromu a posadila se dolů ke kmeni mezi vystouplé kořeny.
„Počkám tady. Domů už se vracet nebudu. Ještě by mě ta koule chlupatá sjela… ‘Jak se můžeš stát Jouninem, když zapomínáš na takový důležitý věci jako je přesun času?‘“ zažvatlala ve snaze napodobit Arashino lamentování, přičemž si na stehna položila tašku, aby překontrolovala vybavení. „ ‚Ještě abych ti to všechno připomínala. Beze mě bys byla totálně v háji!’
„Ale, ale, ale,“ promluvil kdosi, „tak velká holka a ještě neumí mluvit.“
Wiera se zmateně ohlédla za hlasem.
Nahoře na stromě dřepěl člověk celý v černém, kolem krku měl uvázanou dlouhou, tmavě zelenou šálu a na obličeji oranžovou masku ve tvaru spirály, která začínala v jediném otvoru v oblasti pravého oka.
„Co jsi zač?“ zeptala se.
„Jsem zvídavý invalida.“
„Jo, a v Českých Budějovicích by chtěl žít každý,“ odsekla. „Odkdy lezou invalidové po stromech?“
Vmžiku se objevil těsně před ní. Dřepěl s rukama opřenýma o zem a hlavu měl až příliš blízko její tváři.
„Jak společensky nekorektní.“ Wiera nakrčila nos a odstrčila ho o kus dál. Svalil se na záda. „Chci mít nějaký osobní prostor.“
Posadil se naproti ní a objal si kolena. Nehnutě koukal jejím směrem.
Dívka zprvu jeho směr pohledu úspěšně ignorovala, jenže s postupem času jí začal lézt na nervy.
„Můžeš mi říct, co ode mě potřebuješ?“ zeptala se.
„Tobi si chce hrát,“ řekl a dětinsky se zakýval. „Budeš si se mnou hrát?“
„Promiň, ale teď nemůžu. Musím dávat pozor na čas. V devět začíná druhá část Jouninské zkoušky a já ji nesmím prošvihnout.“ Pro jistotu vytáhla papír, který předchozí den společně s Arashi získaly, a znovu zkontrolovala, jestli je na správném místě ve správný čas.
„Mělo by to sedět.“ Zvedla se a došla k zastřešenému stolu. Tobi samozřejmě cupital za ní.
Rozhlédla se na obě strany. Cvičiště – hustý, temný les – bylo obehnané vysokým plotem, jen za stolem vedla dlouhá ulička, také oplocená, kamsi do středu.
„Je to hlavní brána? Jen pro jistotu.“
Rozeběhla se jedním směrem okolo zátarasy z pletiva. Chtěla se ujistit, že se ostatní nescházejí někde jinde.
„H-hej! Počkej na Tobiho!“
„Krucinál,“ zavrčela si pro sebe, „doufala jsem, že se ho zbavím, abych mohla použít Byakugan. Je jako malý štěně.“
Oběhla kolem dokola celou oblast, nikde však nebyl podobný vstup jako na začátku. Když se vrátila zpátky, pár dalších lidí se u hlavní brány nakupilo.
„Hej, ty!“ zavolali na ni, jakmile ji zahlédli.
Wiera sešla k nim. „Jmenuji se Rukushika, abychom si rozuměli. Oslovení „ ty“ se mi celkem příčí.“
„Jo, jasně, promiň,“ řekl nejstarší ze skupinky – mladík ve vyšším věku, mohlo mu táhnout na třicet. „Já jsem Isamu. Kde všude jsi byla, abys získala ten papír? My bychom potřebovali vyjádření od někoho nezávislého.“
„No… nejdřív pod památníkem Hokagů, potom u vchodu do Uchiha čtvrti, na cvičišti mimo vesnici, u těch třech kůlů, jestli víte.“
„Jo, jo,“ kýval Isamu hlavou, „my čtyři jsme tam byli taky. A poslední?“
„Poslední jsem našla u nemocnice.“
„Uf,“ oddechli si všichni za mladíkem.
„Děkujem,“ usmál se na ni. „My si mysleli, že ten poslední bude u Akademie. Spousta lidí mířila tam.“
„Jo. A ten první taky hodně lidí zvoralo,“ zazubil se asi osmnáctiletý kluk za Isamem. „Místo pod památník chodili na hřbitov. Tse, barbaři.“
„A jinak, tohle jsou kamarádi. Masao, Reizo a Gira.“
„Těší mě,“ usmála se na ty tři. Nenápadně se ohlédla. Tobi už tam nebyl. „Že bych se ho konečně zbavila?“
Během půl hodiny dorazili i ostatní. Wiera byla velmi překvapena, kolik jich vlastně úspěšně zvládlo první část zkoušky. Samozřejmě na stanovištích vídala některé Chuuniny a i tentokrát je našla v davu, jenže se více méně jednalo o ty samé tváře.
Přesně v devět hodin se u hlavní brány zničehonic objevila zkoušková komise s Nyoko v čele.
Přelétla všechny přítomné pohledem. V tváři měla pořád ten samý kamenný, až nepřátelský výraz.
„Z první části zkoušky jsem značně zklamaná,“ pronesla. „Z celkového počtu šedesáti tří vás prošlo jen třicet jedna.“
„První zkouškou prošla jen třetina všech účastníků?“ Wiera sevřela ruce v pěst.
„A nyní vám řeknu, čeho se bude týkat druhá zkouška. Až to všechno vaše mozečky zpracují, projdete touhle uličkou,“ ukázala palcem za sebe, „do středu cvičiště. Vylosovaná polovina z vás dostane určitý svitek, vejde dovnitř do lesa a najde člena komise, který vám přidělí číslo. Zbytek obdrží číslo a svitek už tady a v určitý čas vyrazí do arény taktéž.
Vaším hlavním úkolem bude od svého soupeře se stejným číslem stůj co stůj získat druhý svitek. Je zbytečné hledat jiné, protože k sobě pasují jen určité páry. Až je získáte, vrátíte se sem.“
Přejela všechny pohledem, jestli jí rozuměli.
Wieru stále pálila na jazyku jedna otázka. Zvedla proto ruku.
„Prosím, jak budeme pracovat ve dvojicích, když je nás lichý počet?“
Nyoko se ušklíbla.
„Kdybys všechny dobře spočítala, všimla by sis, že vás je přesně třicet. Chápu, že kvůli svému nízkému vzrůstu nemáš takový přehled. Nicméně nebude problém kohokoli vyřadit, například z důvodu zbytečných otázek,“ přivřela oči. Dívka polkla a zastyděla se. Na rameni ucítila dotyk.
Isamu za ní se povzbudivě usmál.
„Pokud tedy nejsou žádné další dotazy, můžeme jít.“ Nyoko odemkla a otevřela bránu za sebou a společně se dvěma členy komise pokračovala dál. Ostatní zůstali podél vstupu a umožnili průchod Chuuninům.
Wiera si v duchu počítala kroky. Měla k tomu pádný důvod – chtěla totiž vědět, jak rozlehlé cvičiště vlastně je. Nakonec dospěla k číslu lehce přes tisíc. Zamračila se.
„To mi chcete naznačit, že v průměru má cvičiště skoro dva kilometry…?“
Na konci uličky bylo jakési dřevěné, vyvýšené pódium. Stejně jako ostatní prostor bylo ohraničené plotem, nicméně z něj vedlo šestnáct bran dovnitř do arény.
„Zůstaňte, kde stojíte,“ poručil muž v konožské uniformě vedle Nyoko. „Teprve po tom, co vylosuji vaše jméno, přijdete sem.“ Poprvé vložil ruku do nádoby s lístky. Všem se zatajil dech.
„Jagu Ken.“
Z davu vyšel ramenatý snědý mladík v bílém svršku kimona, lemovaném červenou nití, bez rukávů a černých kalhotách. Oslnivě bílý úsměv rozdával na všechny strany.
„To je Ken?“ Wiera se zamračila a po očku mrkla na místo odkud vyšel. „Ti dva jsou tam taky. Ale jak se sem dostali? Vždyť mířili na hřbitov…“
Ačkoli byla ponořena do svých myšlenek, zaregistrovala své volané jméno a vystoupila na plošinu, načež jí podali svitek se znakem Hikari. Trochu se ulekla, přesto doufala, že se jedná pouze o náhodu.
Jak se dalo očekávat, v první polovině bylo patnáct lidí. Z těch, co znala, tu byla jen Gira a Ken.
„Než se rozejdete, sdělím vám pravidla,“ pronesla Nyoko. „Vraťte se se správnou dvojicí svitků, nebo se nevracejte vůbec. Je-li u Chuuninských zkoušek úmrtnost více než desetiprocentní, tady jen nadpoloviční. Druhá část končí za šestatřicet hodin od této chvíle. Vyrazte teď!“
S jejím posledním slovem se rozdrnčel signál, brány se otevřely dokořán a patnáct mladých lidí se rozeběhlo do útrob lesa.
Wiera už měla svitek uklizený v tašce na zádech. Stále přemýšlela o tom, jestli jí tento svitek nedali úmyslně. Zatřepala hlavou.
„Je to jen náhoda,“ zamumlala k sobě.
Zvolnila tempo a nenápadně pozorovala okolí, zda-li ji nikdo nesleduje. Nikoho ani ničeho podezřelého si nevšimla, a tak se z větví přesunula na zem.
Přestože tento les nebyl zdaleka tak temný jako les Ikagawashi, stále se tu cítila stísněně. Nebo to bylo kvůli vysoké pravděpodobnosti smrti?
„Já tady neumřu!“ pronesla k sobě pevně. „Nesmím. Akira přece svou zkoušku zvládla, takže já ji zvládnu taky. Navíc…“ pousmála se, „Arashi by mě pěkně sjela.“
Opřela se o kmen a složila pečeť. „Byakugan!“
Pátrala po nějakém blízkém a volném Jouninovi. Nejbližší byl asi jen dvacet metrů jihozápadně, jenže k němu už někdo dorazil.
„Hm, dost brzo. Na to, že máme čas do zítra do večera.“ V blízkém okolí nebylo po cizí chakře – kromě lidí mimo cvičiště – ani vidu ani slechu. Dalšího zkoušejícího nalezla až těsně u vnějšího oplocení jiho-jihovýchodním směrem. Musela se tedy vrátit a zamířit jinudy.
Povzdechla si a zvedla se. V tu chvíli musela čelit dvěma ninjům, kteří se před ní zničehonic objevili.
Srdce jí vyskočilo do krku a málem by udělala bojácný krok vzad, ale udržela se.
„Holčička se ztratila,“ pronesl jeden z nich s podivným úšklebkem na rtech.
„Pojď s námi, dovedeme tě za maminkou.“ Druhý se zatvářil navlas stejně.
„Nechci s vámi nikam chodit,“ odvětila a dala levou ruku v bok. Vypadala tak sebejistěji. „Jestli někam potřebuju, dojdu si tam sama.“ Chtěla je obejít, když tu jí v odchodu zabránila jako břitva ostrá katana, jejíž špičku majitel zbraně zasekl do kmene těsně před dívkou.
„Nemysli si, že se tu můžeš pohybovat tak svéprávně,“ zavrčel.
„Řekl sis o to,“ problesklo Wieře hlavou.
Vyskočila, v letu popadla vějíř. Odrazila se od stromu.
„Suiton: Mizu Rappa!“
Vlna ani nezasáhla svůj cíl, když se pustila do série pečetí.
„Dokud jsou ještě mokří.“
„Raiton: Uta furasshu!“
Dlouhé, líbezné A bylo doplněno o dvojitý řev, způsobený vodou a zásahem elektřiny. Pak klony zmizely a tón pokračoval, až utichl též.
Wiera s úsměvem poklepala na kov vějíře, jenž zase poslušně visel u jejího pravého boku. Měla ho k sobě přivázaný chakrovým vláknem, které podle potřeby natahovala a zkracovala. Díky tomu nikdy zbraň nemusela pouštět nebo pokládat na zem.
Zvážněla a shlédla místo kratičkého střetu.
„Musím být obezřetnější. Jednoduchost první části zkoušky mě ukonejšila k neopatrnosti. Už se mi to nesmí stát,“ pokárala sebe samu a vyrazila dál.
Jak brzy poznala, příliš rychlé ani příliš pomalé tempo nebylo nejvhodnějším řešením.
V prvním případě letěla jako zběsilá, na okamžik se zahleděla mimo trasu, přičemž si nevšimla větve před sebou. Napálila čelem přímo do ní. Náraz způsobil krátký výpadek paměti, kterážto se navrátila po pár sekundách, na zemi. Větev se ke všemu zlomila a uštědřila jí nemilé překvapení v podobě rány do zad.
„Nepotřebuju žádného protivníka,“ zabručela. „V klidu se zasebevraždím bez cizí pomoci.“
Bolest trochu zmírnila lékařským jutsu, které ovládala stejně jako svou chakru o poznání lépe, a pokračovala dál, tentokrát umírněněji.
V druhém případě ji jiný člen zkoušky předhodil jako návnadu Jouninům. S nimi se musela opět vypořádat samostatně, nicméně za použití taijutsu, které jí po předchozím setkání s větví dělalo potíže. K jejímu štěstí stačily dva dobře vedené údery a jeden kop, aby trojici zneškodnila.
Slunce, jehož paprsky tu a tam prostupovaly skrz listí, začalo slábnout. Byl čas najít si vhodné místo na přenocování.
Našla ho poměrně náhodou.
Při putování za „svým“ Jouninem s číslem zaslechla nedaleko sebe výbuch. Zvědavost jí nedala a zamířila na místo činu.
Nenašla nikoho živého ani mrtvého, zato objevila malou mýtinku u potoka. Hájek byl z jedné strany krytý svahem a křovisky, z druhé skupinou stromů.
Posadila se do trávy zády ke keři, tašku si dala mezi nohy a vyndala si bochánek s masovou náplní a svou oblíbenou mrkev. Měla poměrně hlad, za celý den snědla jen lupínky a misku mléka a rýžový chlebík kolem doby oběda.
Cosi zašustilo v křoví. Bylo už šero, takže to ignorovala. Mohlo se jednat o nočního lovce, který se v tuto dobu stal aktivním.
Přemýšlela, co vlastně dělá druhá polovina, když je zatím nepustili na cvičiště.
„Je to trochu divně vymyšlená zkouška,“ přemítala, zatímco přežvykovala, „Musí se šíleně nudit, když jen celý den sedí a nic nedělají. Pokud je nezaměstnali nijak jinak.“
Keř se třásl pořád, možná víc. K tomu zaslechla i těžké oddechování.
Pomalu odložila tašku i jídlo a otočila se příslušným směrem. Vyčkala, až přijde další pohyb.
Najednou vystartovala. Skočila přímo na dotyčného a povalila ho na zem. Vůbec se nebránil. Ovšem ke smůle obou dvou byl keřem malý trnovník akát.
„Co tady děláš?! Sleduješ mě?“ zavrčela na šmíráka, aniž tušila, o koho se vlastně jedná.
„N-ne… j-já… Tobi je hodný kluk. Nechce ti ublížit!“
„Zase ty?!“ Vzala ho pod krkem za šálu. „Jak ses sem dostal?! Nejsi účastníkem zkoušky!“
„Neee, Tobi má strach! Bojím, pomoc!“ kvílel.
Wiera ho pustila a pomalu se zvedla, aby si nepotrhala už tak dost poničené oblečení.
„Na tohle nemám čas,“ řekla a došla k potoku. Hlava ji znovu začala bolet. Následně si zlehka ošetřila zranění od trnů.
„Tobi má taky bebí.“
Zvedla hlavu. Ani si nevšimla, že se přesunul opět až těsně k ní.
„A kde máš tu… bolístku?“
Tobi si ukázal na levou paži zhruba do míst, kde ona sama měla trojitou jizvu už od svých osmi let. Zakroutila očima a místo mu ošetřila. Potom se vrátila ke své večeři.
Jedla, koukala do prázdna, nicméně se nemohla zbavit pocitu, že na ni pořád někdo civí. Vzdechla a vytáhla z tašky druhý bochánek.
„Na. Vem si,“ podala ho svému společníkovi.
„Jé, Tobi byl hodný kluk. Arigatou!“ Otočil se k ní bokem, nadzvedl masku tak, aby mu neviděla do tváře, a s chutí se pustil do jídla.
Wiera jen zakroutila hlavou nad jeho chováním.
„Chováním připomíná malé dítě. Ale dle stavby těla odhaduji, že minimálně o dva roky starší než já. Buď musí trpět nějakým syndromem, kvůli kterému má pořád mysl dítěte, anebo je velmi vyspělý. Tělesně, samozřejmě.“
„Proč nosíš tu masku?“ zeptala se ho. Střelil po ní pohledem a promluvil dočista jiným hlasem. Podobný šok zažila jen u Akiry, když se tak náhle změnila její tvář.
„Do toho ti nic není,“ zavrčel a v otvoru se zablesklo cosi rudého.
„Sharingan,“ špitla. „Uchihové… ty jsi z klanu Uchiha?“
„Hádáš správně, má milá. Jsem ten nejsilnější z Uchihů, který kdy žil.“ Postavil se a shlížel na ni z výšky, aby dal najevo svou nadřazenost.
Dívka se zamyslela. O historii Uchihů jí toho spoustu vyprávěl otec, který též vládl Sharinganem. Zmínil se i o muži, který se utkal s Prvním Hokagem, Senju Hashiramou. Jeho chakra byla hrozivější, než chakra Kyuubiho no Youko, a jmenoval se…
„Uchiha Madara.“
„Přesně tak,“ mírně sklonil hlavu.
Chvíli na něj hleděla. Pak si odfrkla.
„To je teda pěkná blbost. I kdyby bylo Madarovi po boji v Údolí konce dvacet, což asi nebylo, táhlo by mu na sedmdesát. Nechtěj mi tvrdit, že i v těch letech by měl tak vypracovaný tělo, jako máš ty. Navíc nechápu, proč by se velký Madara bavil s někým, jako jsem já.“
„Protože mi připomínáš mou lásku,“ řekl tiše a posadil se k ní. „Byla taky lékařským ninjou a měla stejně hnědé vlasy. Ale je to už dlouho, co zemřela.“
„Aha. To je mi líto.“
Snědla poslední kousek bochánku a uložila se ke spánku s taškou pod hlavou.
„Ale stejně ti nevěřím, že jsi Madara,“ sdělila Tobimu před tím, než usnula.
Ráno se vzbudila ještě před východem slunce. Byla celá prochladlá, protože noci nebyly zatím tak teplé, a ani úkryt pod keři ji příliš neuchránil před přízemními mrazíky.
Došla se k potoku napít, zahřála se krátkou rozcvičkou, sebrala tašku a vyrazila na cestu.
„Musím co nejdřív najít toho chlapa. Zbývá mi už jen něco málo přes dvanáct hodin.“
Na cestě ji nic závažného nezbrzdilo, a tak Jounina objevila asi za dvacet minut. Spal vsedě, opřen o své zavazadlo a zabalen do chlupaté maskovací deky.
Jemně s ním zatřásla.
„Haló, pane, jsem tady. Přišla jsem si pro číslo.“
Otevřel oči, pořádně si zívnul a začal se hrabat v batohu za sebou.
„Jo, jo,“ mumlal. Našel desky a tužku. „Jak se jmenuješ a jaký máš svitek?“
„Hikari. To mám na svitku. A jsem Umi Rukushika.“
„Dobrá…“ Něco napsal do papíru na deskách. „dostaneš číslo šestnáct.“ Vytáhl dva, šňůrami spojené. čtverce látky, na nichž se skvěla velká čísla šestnáct.
„Navlékni si to,“ řekl jí Jounin, jakmile nahlásil vysílačkou jméno a číslo předsedkyni zkouškové komise. Wieře připadalo, že poběží olympijský závod. „Budeš hledat člověka se stejným číslem. Tvůj svitek do dvojice má název Kurai.“
Dívka kývala, aby dala najevo, že vše chápe.
„A jen taková malá rada – doporučoval bych svitky s nikým nevyměňovat, protože jen určité dva k sobě pasují. Hodně štěstí.“
„Arigatou,“ usmála se a zamířila k prostředku cvičiště, jelikož právě odtamtud vyrážel její protějšek.
„Takže se poprvé s někým utkám na život a na smrt.“ Bůhví proč ji byla jistá svým vítězstvím.
Skákala po větvích přiměřenou rychlostí a srdce jí bušilo vzrušením. Nevěděla, jaký její protivník bude, nicméně si v hlavě utvářela mnohé strategie.
Najednou se zastavila. Na zemi před ní právě bojovali dva muži. Pozorovala je notnou chvíli. První z nich, rozložitý mladík, vynikal především v taijutsu a zemních technikách. Druhý se pohyboval úctyhodně rychle a používal Suiton.
Souboj byl vyrovnaný, dokud drobnější z dvojice nešlápl do díry v zemi a nezlomil si kotník. Hromotluk se zašklebil a s výkřikem ho vší silou praštil do břicha.
Wiera ani nedutala. Chtěla slabšímu pomoci, jenže strach v ní převládl a nedovolil jí projevit se. Pak poznala, o které dva se jedná.
Větší, s číslem šest, byl Ken. To tušila už od počátku. A druhý…
„Isamu!“
Vystartovala ze svého úkrytu jako blesk a odehnala Kena kunaií. Nozdry měla rozšířené a třásla se po celém těle.
„Proč bojuješ s ním?!“ zařvala. „Nemá stejné číslo!“
„No paráda, sama vod sebe přišla druhá šestnáctka. Zabiju vás voba a vezmu si vaše svitky,“ chechtal se.
„Zkus to.“
Ucítila bolest v oblasti břicha. Pak náraz zády a hlavou do něčeho tvrdého. Po dopadu na všechny čtyři věděla, že ji ten obr odkopl.
Ztěžka se zvedla. Rozeběhla se proti svému soupeři. Vyskočila a roztáhla vějíř.
„Suiton: Mizu Rappa!“
„Doton: Doryuheki.“
Vodní vlna jen neškodně sjela po kamenné stěně. Ta se náhle rozpadla.
„Zhebni!“ řval Ken. Dívka se vyhnula jeho pěsti, však vzápětí byla podruhé odmrštěna jeho nohou na strom.
Odpadla z něj jako suchý list a pleskla sebou na zem.
„Dobře. To by ho mohlo přesvědčit o tom, že jeho taijutsu nemám šanci vzdorovat. Je čas ukázat mu ninjutsu.“
Vrhla po něm dva obyčejné shurikeny. Bez problému se jim vyhnul.
„Ts, to nemáš nic lepšího?!“
Hodila další. A ve správné chvíli, přímo u jeho těla, je nechala vybuchnout.
Mladík z Iwagakure zařval a ruku si připlácl na zkrvavenou tvář, v níž ulpěly kousky kovu.
„Ty zatracená mrcho! Za tohle tě zabiju!“
„Trochu tě zchladíme. Suiton: Mizu no Ya!“ Čtveřice šípů měla být dostatečná.
„Doton: Doryukatsu!“
Zem pod Wieřiným nohama se náhle ztratila a ona padala do hluboké propasti. Z tašky vylovila lanko.
„Doton: Doryu Taiga.“
Z vrchu se vyvalil proud bahna a mířil přímo na ni.
„A do-“
Bahenní řeka do ní narazila takovou silou, že ji téměř strhla i s lanem. Naštěstí se držela velmi pevně, ovšem tenký kov jí roztrhl kůži. Do ran se prakticky ihned dostalo bláto.
„Nazdárek!“ ozvalo se odkudsi shora.
„Už zase?“ Pohlédla nahoru. Na větvi, kterou lanko omotalo, stál známý člověk v oranžové masce. Díky bohu odvedl Kenovu pozornost, a tak se rozhoupala, přilepila se chakrou se stěně a šplhala vzhůru.
„A ty seš jako kdo?“ ptal se Ken nevrle.
„Človíček z Iwy, no téda! Vždycky jsem si myslel, že tihle lidé umí jen mlátit hlavou do zdi.“
„Kdo seš, sakra?!“ zařval znovu. Pomalu mu docházela trpělivost.
„Naštěstí je jenom jeden, neměl by mě porazit.“
„Tak hele ty skrčku-!“
„Áááá! Příšera!“ zaječel Tobi, když Wiera právě vylezla.
„Ahoj, dlouho jsme se neviděli,“ ušklíbla se. Trochu si otřela obličej.
„Ahá! Tebe já znám!“ Kdyby neměl přes obličej masku, dívka by si myslela, že se mu tvář rozzářila.
„Ty seš ještě živá, ty potvoro?!“ Obrovi už málem ruply nervy.
„Jo, ale ty už nebudeš. Kuchiyose no Jutsu!“
Na mýtině se objevil dým. Jakmile zmizel, Arashi byla připravena zasáhnout desatero Wieřiných vodních šípů.
„Suiton: Mizu no Ya!“
„Raiton: Raitoningu Tsumujikaze!“
„Tsumujikaze arashi misairu.“
Lesem pronikl poslední bolestný řev muže z Kamenné vesnice. Potom se zase ozvalo jen klidné šumění listů.
„Isamu!“ zvolala dívka a vrhla se k muži na zemi.
„Proboha, cos vyváděla, že seš takhle zmazaná?“ chtěla vědět Arashi.
„To je na dlouhý povídání,“ odbyla ji a usmála se na Tobiho. „Děkuju.“
„Myslel jsem, že máš potíže,“ pokrčil rameny. Promluvil hlubokým hlasem, ale přitom mile. Ne jako posledně.
„Počkat, vůbec tomu nerozumím, vysvětli mi to!“ dorážela šelma. „Kdo, kdy, kde, jak a proč?“
„R-Rukushiko…“ zasípal Isamu. „Proč to děláš? Máme spolu přece bojovat.“
„Ne v tomhle stavu,“ zavrtěla hlavou. „Ošetřím tě.“
„Šestnáct… jsi taky šestnáctka…“ rozkašlal se. Vyplivl i krev. „Tady.“ Podával jí tmavý svitek. „Vezmi si ho.“
„Isamu, já…“
„Jen ber.“
Vzala svitek do rukou. Pak ho uložila do tašky. S pomocí Tobiho i Arashi Isamu zvedla a přehodila si jeho paži přes ramena.
„Teď tě dostaneme do bezpečí.“
Chtěla pobídnout i muže za sebou, ale nikdo tam už nestál.

Poznámky: 

Pomalu začnu najíždět na mimoprázdninový režim, tj. jeden díl za cca 14 dní. Možná dřív, možná déle. Jak to vyjde Smiling

Hikari - světlo (možná konečně víte, co Wieřino příjmení znamená Laughing out loud)
Karui - tma

Doton: Doryuheki - Země: Zemní stěna
Doton: Doryukatsu - Země: Zemní rozštěp
Doton: Doryu Taiga - Země: Zemní řeka

Pokud jste noví nebo chcete zavzpomínat na začátky, můžete se podívat na první díl

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Kutulumototo
Vložil Kutulumototo, Čt, 2017-09-14 09:25 | Ninja už: 363 dní, Příspěvků: 500 | Autor je: Účastník Irukova doučování

Bravo po čtrnácti dnech jsem se dostala ke komentování Laughing out loud omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Takže Wiera na chvilku sama, ale zase měla zajímavou návštěvu. Tobi byl naprosto boží. Tyjooo tak jsem hodně napjatá, jak se to s ním bude vyvíjet Wiera mu padla do oka Laughing out loud Laughing out loud
A opět další souboj s dávkou ještě lepších jutsu Smiling jo a navíc nezapomenutelné vstávání a zimní srst Laughing out loud Laughing out loud Laughing out loud ta nesmí chybět.
Stejně je Wiera dobračka, že mu ještě pomůže Smiling jooooo bude s ní jounin!!! Určitě Laughing out loud

Seznam FF

Tady Laughing out loud

Obrázek uživatele Hikari Wiera
Vložil Hikari Wiera, Čt, 2017-09-14 15:09 | Ninja už: 1915 dní, Příspěvků: 188 | Autor je: Recepční v lázních

S tím si nedělej hlavu Eye-wink Spíš bys mě měla vidět, jak skáču radostí do stropu při každém novém komentáři Laughing out loud
Byla by chyba ho nezakomponovat do příběhu Laughing out loud A rozhodně nejsi sama, komu to vrtá hlavou (nejvíc Senpai, ale pšt)
Měla jsem toho napsat trochu víc Sad Jenže jsem spěchala na jednu slezinu, takže jsem to prostě ukončila. Další boje příště Laughing out loud
To vážně nikdo nezmínil napálení do větve Puzzled Na to jsem vsázela skoro nejvíc.
Má dobré Z lásky Anooo, budeee (ne, není to spoiler, protože je to všem stejně od začátku jasný Sticking out tongue)

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Ne, 2017-09-10 22:47 | Ninja už: 338 dní, Příspěvků: 1034 | Autor je: Konohamarova chůva

Tak už som sa konečne prepracovala k našej Wiere, ktorá nám rastie, že aj nohavice sú jej malé Laughing out loud Arashi je predsa len mačka, ktorá sa rada vyvaľuje Leharo A ešte je aj obvinená, že je tlstá Laughing out loud Wiera je akási prísna. S tým letným časom si ma omráčila, neznášam tieto ľudské výmysly, vraj ani kravy nechcú pustiť mlieko Laughing out loud "Zvídavý invalida" Tobi ma potešil, za normálnych okolností vždy oživí atmosféru Smiling „Tobi má taky bebí.“ Laughing out loud No nie je milušký? A už sa mení na Madaru, ale podľa spomenutej lásky je to asi Obito Puzzled „Budeš hledat člověk(a)? se stejným číslem. - asi Tobi ukradol písmenko Laughing out loud Ken je dobrý bastard, ešteže Wiera nabrala odvahu a išla Isamuemu pomôcť. Zdá sa, že Tobi/Madara/Obito má k Wiere špeciálny vzťah, že ju chráni, možno kvôli otcovmu Sharinganu, alebo sú tam iné záhady. Uvidíme, čo sa udeje ďalej, príbeh naberá nové perspektívy Kvítek sakury

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Kvítek sakury

"Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše." Jan Werich

Obrázek uživatele Hikari Wiera
Vložil Hikari Wiera, Čt, 2017-09-14 21:06 | Ninja už: 1915 dní, Příspěvků: 188 | Autor je: Recepční v lázních

Jů, Senpai se ozvala ^.^
Ten emotikon ležící kočky přesně sedí Laughing out loud S tloušťkou už jednou konflikt byl.
Kdybys věděla, kdo ho vymyslel - samozřejmě z tebe nechci dělat hlupáka - tak bys možná nadávala ještě víc Laughing out loud ehmhemHitlerhemeh
Souhlas. Tobi je jakožto telátko dost úsměvný. Jako "Madara" už to tak humorné není.
Eh, vůbec se nedivím, že tam jsou překlepy. Psala jsem to v rychlosti a ruka ujela. Musím si to ještě překontrolovat.
Záhad bude ještě několik a třeba se i vyřeší Smiling

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, St, 2017-08-30 19:52 | Ninja už: 307 dní, Příspěvků: 452 | Autor je: Tsunadin fackovací panák

Člověče, byl jste někdy v Budějovicích? Laughing out loud
Tohle byl úžasnej díl. Strašně mě bavil. A u zjevení Tobiho jsem se fakt dost zasmála. Ty sis ho tam prostě musela nějak vložit, že? Laughing out loud
Chudák Wiera, už jsem se bála, že vážně budou s Isamuem (achjo, ty jména na -u) muset bojovat. Což mi připomíná... ehm, Gira? Jako ta... kreatura? Laughing out loud
No, kdyby si Wiera vzala teplé prádlo, nemusela by pak řešit, že jsou noci chladné. Laughing out loud
Už aby byl další díl!

Obrázek uživatele Hikari Wiera
Vložil Hikari Wiera, Čt, 2017-08-31 13:31 | Ninja už: 1915 dní, Příspěvků: 188 | Autor je: Recepční v lázních

Kdo by byl tušil, že Záskok tak dobře poslouží Laughing out loud
Jsem moc ráda, že se líbil Smiling I když ten konec trochu upadal...
Áno, objevit se musel Angel
Nah, popsat další boj v tomhle dílu bych asi nezvládla. Nápady se nedostavily Sad
Jaká kreatura? Nějak nevím, co máš na mysli.
Kdyby odmala nežila v horách, asi by zmrzla úplně Sticking out tongue

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Čt, 2017-08-31 14:15 | Ninja už: 307 dní, Příspěvků: 452 | Autor je: Tsunadin fackovací panák

Hmm, Gira. Jak jí stevard nosil kufry a její kamarádka si myslela, že tukový buňky provádí fotosyntézu. Laughing out loud Od tý doby, co jsem tu povídku četla, je tohle jméno nepoužitelný Laughing out loud

Obrázek uživatele Hikari Wiera
Vložil Hikari Wiera, Čt, 2017-08-31 16:08 | Ninja už: 1915 dní, Příspěvků: 188 | Autor je: Recepční v lázních

Ahá, už vím Laughing out loud
Ono to mělo být Gina. Ale ty písmenka vypadají tak podobně... ^.^

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, St, 2017-08-30 18:44 | Ninja už: 3300 dní, Příspěvků: 1859 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Jouninská zkouška musí být parádně těžká, pěkně nám to dokazuješ. A hlavně když člověk narazí na blbce. „Človíček z Iwy, no téda! Vždycky jsem si myslel, že tihle lidé umí jen mlátit hlavou do zdi.“ Pěkně mu to Tobi řekl xD Jeho objevení mě překvapilo, ale mírně mi zatrnulo (v dobrém, a to ho nemám ráda!), když promluvil o Rin a jak mu ji Wiera připomíná. Je smutné přijít o lásku. Ať to bylo už jakkoliv.
Tahle série se hezky čte, vždycky text tak vhodně proložíš nějakou hláškou, člověk ji nečeká a už se směje ^^

.Seznam FF, Poslední FF: Za spadlou oponou | Oči z listí | Oblačno, místy zataženo 6/
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Hikari Wiera
Vložil Hikari Wiera, Čt, 2017-08-31 13:45 | Ninja už: 1915 dní, Příspěvků: 188 | Autor je: Recepční v lázních

Je hezké to slyšet. Mě se zdá, že je to jen taková prkotina Chcíp
Em... tím blbcem nemyslíš Tobiho, doufám? Laughing out loud Protože i on vypadá inteligentněji, než Wieřin protivník.
Nějak netuším, proč většina lidí nemá Tobiho ráda (možná je to tím, že jsem se nedostala ke Čtvrté válce, prásknu to na sebe Laughing out loud)
Je to smutné, že mu milovaná Rin umřela. A že se pak obrátil na špatnou stranu.
Děkuji mnohokrát Smiling Nenápadné perličky jsou účelem Eye-wink

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Čt, 2017-08-31 15:54 | Ninja už: 3300 dní, Příspěvků: 1859 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Ne, blbcem myslím nemilosrdného, soutěživého Kena, tady jsem Tobimu fandila, když tam nastoupil. Ale jinak ho ráda nemám - právě kvůli té válce, kterou jsi neviděla xD

.Seznam FF, Poslední FF: Za spadlou oponou | Oči z listí | Oblačno, místy zataženo 6/
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..