manga_preview
Boruto 18

Poslední z klanu Akame II. - Spi mé dítě

Akame3.png

 Zůstaly v pokoji samy dvě, den za oknem ubíhal, aniž by si toho všimly nebo spíš tomu nevěnovaly pozornost. Touazuki si lehla vedle matky. Po tom, co Kakashi odešel, u nich několikrát byl někdo z personálu. Vyměňovali kapačky. Donesli jídlo i když Anda už jíst nemohla a Touazuki neměla na nic chuť. Přála si nevědět. Myslela si, že by bylo lepší, kdyby jí otec nikdy nic nenaučil. Matčin dech se stával tišším a mělčím.

„Každý Akame, který chce složit mistrovskou zkoušku, musí projít závěrečným testem.“ Seděli u ohně na malé mýtině, oheň prskal do vzduchu oranžové jiskry. Touazuki si prohlížela nádobky plné záhadných látek, každá měla svoji vlastní značku. Nejhorší byly ty malé, zakázané. Nebyl na ně ještě protijed. Otec je nikdy nepoužíval k boji. Byly pevně uzavřeny a čekali až se na ně najde lék.

„Co je to za test?“ zvědavě se ptala holčička. Něž odpověděl, zaváhal. Nebyl si jistý jestli jí to má říkat, nechtěl ji děsit.
 
„Málo lidí si uvědomuje, jaká moc se skrývá v rostlinách a v chemických sloučeninách. Většina shinobi zná několik receptů a používá je v boji, aniž by znali jejich hlubší význam. Nevědí, jak fungují v těle, neznají na ně protijedy. Pravdou je, že několik kapek tohohle,“ ukázal ji lahvičku fialové barvy, „dokáže zabít stovky lidí. Stačí najít zdroj pitné vody.“ Touazuki ho sledovala a oči měla doširoka otevřené a napjatě poslouchala.
 
„Víš, když stojíš před nepřítelem a v ruce máš své zbraně, udeříš a pokud jsi lepší, tvůj soupeř zemře. Na vlastní oči vidíš důsledek svého konání, ale s jedy je to jiné. Většinou působí pomalu. Jen se k někomu přiblížíš, dáš doušek do jídla nebo stačí malé škrábnutí otrávenou zbraní. Zmizíš a tvá oběť za několik dní zemře, ale ty to neuvidíš. Snadno si přestaneš vážit života.“ Hmátl pod svoji bundu a vyndal náhrdelník, který už znala. Vypadal, jako by byl celý z červeno-černých korálků.
 
„Než dostaneš odznak mistra, dostaneš svoji první oběť. Většinou odsouzence a musíš mu podat jed. Potom s ním čekáš dokud nezemře. Vidíš, jak působí, pomalu se šíří tělem. Není to příjemné.“
 
„A co si udělal poprvé ty?“ ptala se jeho dcera s hrůzou.
 
„Poprvé jsem dostal za úkol usmrtit jednoho vraha. Myslel jsem si, že jsem všechno připravil dobře. Vzal jsem v potaz váhu a zdravotní stav, vybral jsem jed, po kterém oběť rychle upadne do kómatu, aby nic necítil. Každý si zaslouží důstojnou smrt, ať se provinil sebevíc. Já byl tehdy příliš sebevědomý, nevzal jsem si náhradní dávku, kdyby ta první selhala. V ten den jsem mu dal vypít připravenou směs a čekal. Ale něco se pokazilo, během několika minut u něho propukly obrovské bolesti, křičel a naříkal. Tehdy jsem nevěděl, co se stalo. Vyděsilo mě to. Chtěl jsem utéct, ale můj otec, tvůj děda, mě tam zamknul. Nechal mě, abych to prožil do konce. Nakonec zemřel v křečích. Později mi došlo, že vězeň si před popravou poručil saké. Alkohol s jedem spolu zareagovali. Svoji mistrovskou zkoušku jsem zaplatil draze.“
 
„Zlatíčko?“ promluvila na ni.
„Ano, mami.“
„Dávej teď dobrý pozor, co ti řeknu. Dobře?“
„Ano.“
„Je jedno jestli půjdeš ke Kakashimu nebo ne. Hokage mi slíbil, že zůstaneš ve vesnici,“ několikrát se nadechla, než mohla pokračovat dál.
„Jsi tady v bezpečí. Ochrání tě tu. Lidé tady jsou přátelé, neublíží ti. Musíš se hodně snažit. Vím, že máš nejlepší předpoklady být skvělý shinobi. Já i otec jsme se tě snažili naučit všechno, co jsme mohli, pokračuj v tom,“ zadívala se ven z okna.
„Vždycky jsem milovala tuhle vesnici a nebylo lehké odejít. Byla jsem zrádce, když jsem se ke všem obrátila zády, jako lékařský nindža jsem na to neměla právo. Měla jsem pomáhat a to ty můžeš taky, i když nemáš moje schopnosti. Využij, co ti ukázal otec k tomu abys pomohla ostatním. Musíš napravit moje chyby. Posloucháš mě?“ věděla moc dobře, že Touazuki často nevnímá, když na ni někdo mluví. Ztrácí se ve svých myšlenkách, ale tentokrát si nenechala ujít jediné slovo.
„Ještě mi slib jednu věc?“
„Jakou, mami?“
„Že nebudeš plakat.“
„Dobře.“
Když obloha venku potemněla docela chtěla jí Anda ještě zazpívat ukolébavku, ale došel jí dech.
„Dneska ti zazpívám já,“ řekla jí Touazuki.

Spi mé dítě, spi tichounce,
já pohoupám tě lehounce.
Černá noc teď spolkne nás,
přichází už temnot čas.

Zlé věci tu číhají,
co kradou duše potají.
Jen zavři oči, můžeš spát
s mámou nemusíš se bát.

Než přijde zase svítání,
od všeho tě uchrání,
až nastane zas nový den,
vše špatné bude jenom sen.
 
Sedla si na židli a poslouchala. Tichým pokojem se nesl tikot hodin, snažila se je nevnímat, ale nevedlo se jí to. Jako by odpočítával zbývající čas. Někdy v té době jí matka popřála dobrou noc. Potom už nepromluvila. Stále dýchala, ale nereagovala. Jen se dívala do stropu. Před tím, než vyšlo slunce, dech utichl. Touazuki dál čekala, nevěděla kam jít, ani co dělat. Chtěla plakat, ale slíbila, že nebude. Bezděčným gestem si začala třít spánek, zaháněla tak smutek. Připadalo jí, že uběhlo hrozně moc času, než někdo vešel do dveří. Lékař za sebou nechával jemně modrou pavučinu, takovou melancholickou. Nechtěla, aby si ji prohlížel a tak si nasadila na oči své brýle.
Brzy potom se v pokoji objevili dva muži a odvedli ji pryč. Cítila pohledy ostatních lidí, všude kolem ní bylo příliš barev a víření, nebyla na to zvyklá, sklopila hlavu a pokračovala.
Posadili ji na židli a odešli, byla sama v tmavé místnosti a začínala jí být zima. Čekání jí přišlo nekonečné, než vešli dva muži uběhlo deset minut, ale pro ni to byly hodiny. Prohlédla si příchozí, šel z nich strach, oba byli hodně vysocí. Ten vyšší s jizvami a studenýma očima ji přímo děsil. Začala si znovu třít spánek, aby potlačila slzy. Bez hnutí se na ní dívali.
„Znáš tohle,“ promluvil na ni Hrozivý. Ukazoval jí otcovu knihu, psal do ní všechny své recepty a postupy. Věděla jedno - o knize se nemluví, to jí často kladl na srdce. Je to tajemství klanu, které se dědí. Nelíbil se jí a nechtěla mu odpovídat.
„Dokážeš to přečíst?“ pokračoval, když nijak nereagovala. Nedokázala. Číst uměla, ale nic, co bylo napsané tady, jú nedávalo smysl. Byla to šifra, ale ona ji neznala. Udělal další krok směrem k ní, škubla sebou, protože očekávala ránu. Místo toho ji jen sundal brýle z očí, takže jí teď vysely kolem krku. Pozorně si ji prohlížel, naskočila jí z toho husí kůže.
„Počkej, Ibiki,“ zarazil ho světlovlasý muž. Došel až k Touazuki, která se zaujetím pozorovala jeho sytě modré obloučky.
„Neublížím ti, neboj se,“ promluvil na ni a usmál se, vypadal hned daleko méně přísně.
„Mám doma asi stejně starou dceru,“ zvedl ruku a položil ji dívce na temeno hlavy. Zaujatě se dívala, jak se v modré objevily drobné zlaté nitky. Líbilo se jí to. Zavřel oči a soustředil se. Nejdřív se nic nedělo. Pak se jí před očima v rychlém sledu objevilo několik obrazů, ale střídaly se příliš rychle, než aby je dokázala zcela vnímat. Najednou jí tělem projela ostrá bolest, čekala, že se bude stupňovat a stane se nesnesitelnou, jakou už zažila. Místo toho všechno ustalo. Světlovlasý muž před ní omámeně ustoupil několik kroků zpět, než se znovu vzpamatoval.
„Co se stalo?“
„Použili na ní nějaké mučící sérum.“
„Kdo to byl?“
„Shinobi z Mlžné,“ odpověděl mu a znovu se zaměřil na děvče.
„Počkej tady, někdo tě odvede zpátky.“
Když se vrátila do nemocnice, matčin pokoj byl prázdný. Nevěděla, kam má jít. Posadila se na lavičku na chodbě a čekala. Měla hlad a byla jí zima, taky byla unavená a ospalá. Uvažovala o tom, že odejde. Půjde někam ven a najde si něco k jídlu, ale nemohla jen tak zmizet. Chtěla vědět, co udělali s matčiným tělem, jestli se o něj někdo postaral. Jenže nikdo ji nevěnoval pozornost a ona neměla tušení za kým jít. Kdo se stará o mrtvé? Možná si někdo řekl: Co je to za dítě? Proč je tady samo? Ale nikdo k ní nepřišel a nepromluvil na ní. Spánek už měla úplně odřený, jak si po něm neustále přejížděla prstem. Přitáhla si nohy blíž k tělu, aby se zahřála. Opatrně pozorovala lidi kolem sebe. Nenápadně. Nechala se unášet vidinami barevných linek kroutících se chodbou. Možná i na okamžik usnula.
Kakashi dostal zprávu, že jeho sestra zemřela během noci. Měl přijít do nemocnice a převzít její věci, které si nevzali k prozkoumání. Moc jich nebylo jen oblečení, které měla na sobě. Mezi tím byla i malá bunda, která patřila Touazuki. Hokage už nejspíš někoho poslal, aby si ji odvedl. Dnes bude poprvé spát v novém domově s jinými dětmi.
Najednou zaznamenala známou postavu. Blížil se směrem k ní, ale zatím si ji nevšiml. Ona ho sledovala velice pozorně s obrovskou nadějí. Když došel blíž, zastavil se a podíval se na ni. Ani jeden nepromluvil. Pak se dal Kakashi znovu do pohybu a nechal Touazuki za sebou. Seděla tam, tak sama, pořád v nemocniční košili a kolena si tiskla k hrudníku. Upírala na něho velké oči.
„Přestaň na ni myslet!“ napomenul sám sebe. Jenže mu to nešlo. Udělal ještě několik kroků, než se otočil a vydal se zpět.
„To je tvoje,“ podal jí bundu. Váhavě ji přijala a pak si ji navlékla. Dál na něho upírala prosebný pohled.
„Tak pojď,“ řekl a znovu odcházel. Touazuki tentokrát nezaváhala. Vyrazila za ním. Nijak na to nereagoval. Prostě šel dobře známou cestou ke svému bytu. Dívka se držela krok za ním, aby ji nikde nezmizel.
„Přestaň si mnout ten obličej. Vypadáš jako blázen,“ upozornil ji. V duchu se ptal sám sebe jestli toho nebude litovat. Rozhodl se a teď už ji nemůže vrátit. Zbytek cesty nepromluvili. Dovedl ji až domů, otevřel dveře a nechal ji projít.
„Tady si sundej boty,“ upozornil ji. Zmateně se podívala na své nohy a potom znovu na Kakashiho. Ten sledoval její pohled, až teď zjistil, že vlastně žádné boty nemá.
 

Poznámky: 

Malá instpirace pro moji ukolébavku : https://www.youtube.com/watch?v=BDMmj5WgB8c

5
Průměr: 5 (6 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Kutulumototo
Vložil Kutulumototo, Po, 2016-12-19 16:02 | Ninja už: 385 dní, Příspěvků: 504 | Autor je: Účastník Irukova doučování

Všem moc děkuji za komentáře Laughing out loud
Kakari : Určite příští díly budou o něco veselejší.
Yuki Kaze-san : Děkuji za pochvalu. A ještě chvilku zůstaň napnutá:)
Arashi : Zase bude veseleji :)jinak děkuji

Seznam FF

Tady Laughing out loud

Obrázek uživatele Arashi
Vložil Arashi, Ne, 2016-12-18 19:07 | Ninja už: 416 dní, Příspěvků: 241 | Autor je: Tsunadin poskok

Néé! To je smutné! Je to ale suprově napsaný příběh. Už se těším na pokračování. Smiling

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Ne, 2016-12-18 08:51 | Ninja už: 3388 dní, Příspěvků: 7110 | Autor je: Člen ANBU

Ty nás pěkně napínáš. Eye-wink
Pokračování je vskutku skvělé, těším se na další. Tento díl byl zajímavý, hlavně co se týče jejího táty.
Jen tak dál.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, So, 2016-12-17 19:19 | Ninja už: 3004 dní, Příspěvků: 2077 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

Ukolébavka byla děsivá a znepokojivá. Nevím, jestli bych měla hezké sny, kdybych při ní usínala. Je to smutný příběh, ale s novým domovem budou třeba příští díly optimističtější.