manga_preview
Tlumočení B 16

Happy end dvou tragédií

Expozice

S hysterickým výrazem prohrabala všechny taštičky se znakem Konohy, do té chvíle pečlivě seřazené pod obrovským zrcadlem. Obsah – vysypaný a tak dokonale promíchaný, že dávno netušila, co kam patří – potom shrnula na jednu stranu.
Oblíbenou světle růžovou rtěnku přesto nenašla.
Zoufale dosedla na židli a nebýt starosti o svůj dokonalý make-up, na místě by se rozplakala. Místo toho, v posledním pokusu o nápravu všeho zlého v tom krátkém časovém limitu, který jí zbýval, vzala do ruky tu o celé dva odstíny tmavší, a lehce si ji nanesla na rty.
Při pohledu do zrcadla uznala, že to není až taková katastrofa.

Kolize

„Já vím! Ale nemůžu prostě odejít, když je na tom takhle špatně,“ vysvětlovala do telefonu s trpělivostí sobě vlastní. Druhou rukou přitom nalívala teplý čaj a nejistě jej podávala dítěti ležícímu v posteli.
„Stejně tu svoji záhadnou nemoc jenom předstírá, aby ses od ní nehla na krok!“ muž na druhé straně její starostlivost nesdílel.
„Nech toho! O tom už jsme se dohadovali nejmíň tisíckrát...“
„Už jsem nám dokonce koupil lístek! Víš, jak bylo těžký získat ho takhle na poslední chvíli?“
„Jestli jde jenom o tohle, já ti ty peníze klidně vrátím!“
A bez rozloučení praštila sluchátkem; její trpělivost právě přetekla.

Krize

Netrpělivě vyťukávala do desky stolu všeobecně známou melodii Sakura z Konohy. Když potom zachrčel starý zvonek, vyskočila na nohy (jen tak tak vyrovnala rovnováhu na téměř deseticentimetrových jehlových podpatcích svých nových bot) a pomyslela si, že jí ta jednoduchá melodie přinesla štěstí.
Čekal na ni u branky.
V nevýrazné ANBU uniformě.
Zamračila se.
„Promiň, opravdu,“ zatvářil se rozpačitě; tak, jak to uměl jenom on, „Hokage mě na poslední chvilku zavolal, budu muset hlídat u brány... Prý se musíme nějak reprezentovat při takové události, je tu i kazekage; politika a tak, víš...“ a s omluvným úsměvem zmizel v oblaku kouře.
Štěstí...

Peripetie

Zíral na sluchátko ve své ruce, jako by za vše neštěstí tohoto světa mohlo ono samotné. Ovládl se, aby jím nepraštil o zem – přece kvůli zodpovědné matce s doživotní misí starání se o svoji rozmazlenou dcerušku nebude ničit svůj už tak notně poničený domov – a opatrně ho odložil na stůl. Pak si otevřel vychlazené pivo přímo z ledničky, připravené další den do práce; zítra si koupí jiné.
Pohled mu padl na dva lístky na stole. Už bylo pozdě vyhledávat někoho ze starých přátel. Každý už má dávno své vlastní plány.
Tak co, pomyslel si natruc celému světu, půjdu tam sám.

Katastrofa

Stanula před vchodem do arény. Dva ANBU – z každé strany jeden – pozorně sledovali zástupy lidí, při každém podezřelém pohybu připraveni bleskurychle jednat. Nějak tak teď možná vypadal i on, napadlo ji a znovu se vrátila těžce potlačovaná zlost.
Přesto na tváři vyloudila úsměv. Přistoupila k jednomu z nich, šáhla do kabelky a se zděšením zjistila, že lístek – který tam být musel – tam rozhodně není. Překvapeně začala prohrabovat malou látkovou kapsu.
„Buďte té lásky a pohněte si,“ neměla trpělivost stará paní stojící hned za ní s přísným pohledem učitelky.
Ještě znásobila snahu.
Někdo jí poklepal na rameno.
„Neztratila jste něco, slečno?“

Poznámky: 

Ta, která původně měla být na misi, a i když na ni použita nebyla, aspoň jsem se jí mohla pochlubit xD
Je to vlastně taková strašná blbost, ale líbí se mi, že se neřeší žádný zabíjení ani nic. Taková milá povídka, pro mě vlastně celkem nezvyklá. Původní nápad (po celkem nuceném uvažování, jaký text napasovat na zadaná slova) bylo popsat několik lidí, kteří jsou na chuuninskou zkoušku, diváky. Jak to berou jako společenskou událost. A jako obvykle se mi to trošku zvrtlo:)
Jo, a můžete se děsit/těšit, že za pár dní přibude další drabble, trošku delší a pro mě obvyklejší:)

A teď mám úplně chuť jít se podívat na Happy end o.O

5
Průměr: 5 (2 hlasů)